Kostel U Salvátora

Použity materiály: O proměnách v lidském čase - historická úvaha PhDr. Zdeňka Černohorského a Vzpomínky na opravu chrámu - vzponímky emeritního faráře sboru Alfréda Kocába.

Salvátorský chrám byl projektován velkoryse, jak se na sociální postavení německých luteránů žijících a působících v Praze slušelo. Za jeho autory jsou proto považováni buď G. M. Filippi, anebo severoitalský architekt Jan (Giovanni) Dominik [de] Barifis. Projekt Salvátorského chrámu realizoval v letech 1611-14 stavitel Jan Kryštof (J. B. Christoffen z Graubündenu ve Švýcarsku).

Pozemek na rozhraní Starého Města a měst židovských r. 1610 zakoupil a luteránům postoupil hrabě Jáchym Ondřej Šlik, a to na místě starobylého domu s rozsáhlým dvorem. Protože ve zdejším podloží byly a jsou tekuté písky, musela se stavba celé trojlodní budovy i původní přilehlé fary zakládat na masivních dubových pilotách, na nichž spočívá podnes.

Budova chrámu byla k západu otevřena průčelím zakončeným patrně krásným renesančním (stupňovitým) štítem s kulatým oknem. Pod ním byla nejspíš nad sebou uložená kruchtová okna lunetového tvaru a horizontálně členěná. O celkovém stavu původního portálu však hodnověrně informováni nejsme (projekt i podrobnější znázornění chybějí).
Po zvážení všech dostupných a zveřejněných literárních a ikonografických pramenů a argumentů se nabízí přesvědčení, že původní Salvátorský chrám neměl věže a místo nich byla umístěna věžička uprostřed střechy. Namísto nynější věže byla do výše střechy, lépe řečeno postranních lodí, vybudována dvě schodiště na empory, později kruchtu. Dá se říci, že šlo o prostorově účelně prokomponovanou stavbu kostela bazilikálního typu, navíc zvenku výrazně vyšší než dnes.

Vnitřní prostor hlavní lodě byl sklenut při výstavbě v letech 1611-14 do výše 20-21 m a zakončen valenou klenbou s výraznými freskami. Fresky se - částečně pouze v obrysech - zachovaly podnes. Dominantou nástropní freskové výzdoby je obraz Salvátora obklopeného anděly, který po poslední opravě r. 1995 vynikl všemi zvláštnostmi své krásy. Za jeho autora je považován D. Hlaváč. Protože podle našich informací působil tento málo známý malíř (připomenutý vr. 1723) až na konci 17. století, bylo by možno nadhodit otázku, zda obraz skutečně zdobil hlavní klenbu luterského chrámu již r. 1614. Jestliže ano – a to je nejen z historického, leč i architektonického hlediska víc než pravděpodobné, lze D. Hlaváče považovat za úspěšného renovátora původního, luterského obrazu Spasitele po požáru r. 1689; tomu by odpovídala také zmínka Hlaváčova současníka J. F. Hammerschmieda.

Nad obrazem a pod ním jsou umístěny dva rozdělené nápisy. Bližší slovně vyjadřuje zasvěcení chrámu (D[omi]NO N[ost]RO SACRUM, tedy: Zasvěceno Pánu našemu), ve větším plánu druhého nápisu (SALVATORI TOTIUS MUNDI IESU CHR[ist]O, tedy: Spasiteli celého světa Ježíši Kristovi) doložený biblickým citátem ze Sk 4,12 (NON EST ENIM IN ALIO ALIQUO SALUS, tedy: V nikom jiném není spásy). Tyto nápisy tvoří s centrálním obrazem Spasitele nad presbyteriem významový i ornamentální celek.
Směrem na západ od této stěžejní obrazové a slovní fresky, uměřeně barevně komponované, následuje část, již můžeme chápat jako obrácení k světským okolnostem, které jsou se zmíněnou dominantou rovněž významově spojeny. Jsou opět uvozeny biblickým, tentokrát starozákonním citátem z Iz 49, 23: REGES ERUNT NUTRICII TUI - Králové budou Tvými pěstouny.

Celý rozsáhlý chrámový prostor prosvětluje pět „gotických“ dlouhých oken na obvodu presbyteria, která zároveň odlehčují hmotu stavby (Poche hovoří o síle gotické tradice); ta jsou zakončena pozdní renesancí stylizovanou (manýristickou) kružbou. Ostatní okna byla ve výsečích klenby nejspíš podélná, nahoře okrouhlá, aby se mj. podílela na zvýraznění klenební výzdoby. K tomu sloužila také okna kruchtová. Stěny hlavní lodě byly členěny plochými sloupy (částečně pilastry), původně štukovanými tzv. umělým mramorem, jejichž hlavice byly v pozdější době zdobně upravovány.

Slavnost otevření a veřejného vysvěcení Salvátorského chrámu prvními službami Božími vyzdobeného (traduje se, že nikoli ještě zcela dokončeného) chrámu se konala 5. října 1614, a to za účasti zástupců dvora, význačných osobností země i měst pražských, úřadů akorporací (konzistoří, univerzit), dále sboru duchovních, učitelů školy, církevní rady a staršovstva. Obdobně jako při slavnostech kladení základního kamene a otevření školy (gymnázia) roku 1611 byli mezi čelnými hosty zástupci kurfiřta saského a Jáchym Ondřej Šlik, kteří celou akci morálně i hmotně, personálně i finančně iniciovali a každý svým způsobem podporovali.
Po bitvě na Bílé hoře (8. listopadu 1620), když ostatní významní protestanti museli již opustit zemi na základě císařského dekretu Ferdinanda II. z 3. června a opakovaně 28. října 1621, byli luterští kněží 29. října 1622 s archivem, knihovnou, věcmi církevními a základním jměním eskortováni na voze/vozech z Prahy do Saska, tedy do Drážďan a Pirny, kam také vedly kroky bohatých i chudých exulantů, kteří mluvili německy i česky. Kostel byl zapečetěn a tím byla prakticky zakončena první kapitola Salvátorského chrámu.

Kostel získal řád sv. Františka z Pauly, pauláni neboli nejmenší bratři (minimisté), kteří se na základě jednání z r. 1624 již následujícího roku do kostela stěhovali a císařovou donační listinou z15. února 162639 jej i právně spolu se školou a farou získali. Šlo o řád poměrně mladý, který byl založen r. 1530 v Miláně se zaměřením především na ryze katolickou misijní a školní činnost. Když pauláni chrám a objekty k němu náležející získali, začali je narychlo upravovat pro účely své protireformační mise. Než však mohli stavbu konventu završit (a zároveň udržovat budovy již existující), došlo v průběhu třicetileté války, která probíhala proti Habsburkům v několika etapách, k dočasnému zvratu.
Třicetiletá válka se dostala do své „švédské“ etapy a po bitvě u Breitenfeldu v září 1631 vtrhlo saské vojsko do Čech a s ním se v rychlém sledu vrátili také luteránští exulanti od Salvátora. Již 16. listopadu t.r. začaly se konat u Salvátora služby Boží, zpočátku pro vojsko. Nastává 166 dnů, během nichž se němečtí luteráni opět „zabydlují“ u svého Salvátora, i když do konce prosince se dělí o kostel s paulány. Znova vzkvétá naděje, že komplex budov byl získán už natrvalo (ta naděje přetrvávala i po opětném opuštění Prahy a návratu paulánů do salvátorského kláštera); o síle této naděje svědčí také skutečnost, že luteráni stačili vykonat poměrně rozsáhlé práce na dokončení díla započatého minimisty. Mezi skutky, které vykonali, bylo pohřbení 11 hlav popravených pánů z r. 1621, které byly deset let vyvěšeny pro výstrahu na Staroměstské mostecké věži. Vznikl zatím nevyvrácený, leč přetrvávající mýtus, že stejně jako Šlikovy pozůstatky, zůstaly i tyto lebky natrvalo pohřbeny v kostele U Salvátora.
Budovu konventu pauláni dokončili r. 1634. Mezi ní a chrámem byla vystavěna dlouhá patrová chodba se západní, obydlenou částí, jejíž horní patro a pak ještě další přístavky sloužily také jiným řádovým účelům. Konvent, kostel, chodba s refektářem a na východní straně zeď pak uzavíraly klášterní zahradu.
V roce 1689 zachvátil Staré Město, přilehlé židovské ghetto a dolní část Města Nového obrovský, tzv. francouzský požár. Na kostele shořely obě věže a věžička uprostřed střechy nad hlavní lodí; její klenba se však nezřítila, pouze praskla, přičemž byly poškozeny původní nástropní fresky. Nejdříve se napravovaly škody způsobené na chrámu. Vzniklo nové průčelí s nikami pro sochy katolických světců, nové zakončení schodišť, nyní věží, barokními báněmi (se zvony), klenby. A poté byl vybavován interiér postranními oltáři a sochami. Salvátorský chrám jakoby vydechnul novou silou.

Dvorským dekretem z 13. prosince 1784 byl klášter paulánů u Salvátora zrušen a kněží a mniši se koncem května následujícího roku rozešli.
Budovy byly použity za skladiště cizokrajného zboží, dočasně se v nich nalézaly také obrazy a další předměty, mobiliář z jiných zrušených kostelů a klášterů, určený k dražbě. Celý kostel byl přitom rozdělen řadou provizorních účelových přepážek. Matice náboženská, jíž byl obnos za prodej kláštera a jeho inventáře odevzdán, postoupila jeho budovy r. 1796 c.k. mincovně.
Provoz mincovny byl stavebně dobře připraven a pracovalo se v ní v první fázi, tj. do r. 1826 velmi intenzivně. K tomu je třeba dodat, že mincovna měla mj. dvě větší tavírny. První byla umístěna v bývalém refektáři, druhá (určená k přípravě taveného kovu na válcování plechu) - a to je pro účel této úvahy důležitější - přímo v kostele; zde se také plech pomocí koňských potahů, zapřažených do těžkého žentouru na velkém mlýnském kameni, zakotveném v kryptě hlavní lodě, v patře jižní lodě válcoval. Dělo se tak na válcovacích strojích, které připravovaly plech tak, aby se dal stříhat. Takový provoz jistě působil na statiku budovy kostela negativně.